Špatnou zprávou pro rodiče s nějakou formou dys je, že dispozice k poruchám učení bohužel dědičné jsou. Pokud jste vy sami válčili s písankou, početnicí nebo se slabikářem, existuje riziko, že stejná bitva čeká i vašeho potomka. Dobrou zprávou ale je, že doba se v mnohém změnila. Před třiceti lety vědělo o existenci dyslexie možná pár odborníků, zatímco dnes už se diagnostikuje naprosto běžně. Stejné je to s dysortografií, tedy poruchou psaní, nebo dyskalkulií, tedy poruchou počítání. Tam, kde vás akorát dřeli z kůže a s bídou jste to utáhli na trojku, dnes vašeho potomka pošlou za psychologem.
Navíc, hodně můžete ovlivnit i vy sami. Pakliže vy, váš partner, či dokonce oba dva máte svou zkušenost s poruchou učení, zaměřte se na aktivity, které budou klíčové dovednosti rozvíjet. Potenciálně dyslektickým dětem čtěte, povídejte si s nimi, hrajte hry rozvíjející slovní zásobu, jako jsou „na co myslím?“ nebo „země-město“, u dětí s rizikem dysgrafie zase rozvíjejte jemnou motoriku a koordinaci oko-ruka kreslením či navlékáním korálků. S dyskalkuliky se spíše než na matematický dril zaměřte na rozvoj chápání pojmů jako větší, menší, plus, mínus.
Častým dilematem je také, zda nechat dítěti rok odklad či ho nebo ji do školy poslat rovnou. Rozhodnutí záleží na mnoha faktorech. Pokud je váš potomek jinak inteligentní, šikovný a sociálně schopný, tak by měl být schopen školní docházku zvládnout i se svým hendikepem. Důležité je, aby bylo dítě připravené na to, že na stejný výsledek se nadře více, než jeho vrstevníci. Pokrok je tady nejspíše důležitější než to, aby dítě bylo nejlepší. Naopak dítěti, které se ještě s poruchou sžívá, je asi lepší nechat rok navíc. Odklad byl koneckonců zavedený právě pro situace, jako je tato, a dvanáct měsíců navíc může v tomto případě znamenat opravdu mnoho.
About the Author
